5 alb, který musíš slyšet, pokud tě baví hip-hop
Tady nejsou nejprodávanější desky, ale ty, které změnily pravidla hry. Od Nas přes Wu-Tang až po Kendricka — 5 pilířů, bez kterých by dnešní rap vypadal úplně jinak.
5 alb, který musíš slyšet, pokud tě baví hip-hop
A proč se o nich pořád mluví, i když jsou starší než půlka dnešních rapperů
Hip-hop je zvláštní žánr.
Každý rok vyjde tisíc alb, stovky hitů a desítky virálních momentů. Jenže většina z nich zmizí rychleji než stories na Instagramu. Pak existuje pár desek, které nezestárnou. Ne proto, že by byly nostalgické, ale protože nastavily nový pravidla hry.
Tohle není seznam nejprodávanějších alb. Ani seznam "nejtvrdších gangsterů". Jsou to desky, který dodnes studují producenti, rappeři i hudební novináři. Alba, bez kterých by dnešní hip-hop vypadal úplně jinak.
1. Nas – Illmatic — když se rap změnil v literaturu
Když Nas v roce 1994 vydal debut, bylo mu dvacet.
Dvacetiletý kluk z queensbridgeských projektů ale napsal album, který dodnes funguje jako učebnice rapového psaní. Kritici i fanoušci ho pravidelně řadí mezi nejlepší hip-hopové desky všech dob.
Na Illmatic není nic navíc.
Deset skladeb. Žádná výplň. Žádný marketingový triky.
Texty nepůsobí jako vychloubání. Jsou to obrazy života na ulici — drogy, chudoba, strach i sny o útěku. Nas nehraje filmového gangstera. Působí spíš jako reportér, který popisuje svět kolem sebe.
Výjimečnost alba stojí na třech věcech:
- extrémně propracované rýmy,
- filmová schopnost vyprávět příběhy,
- produkce od několika legend, která přesto drží pohromadě.
Je to album, který člověk neposlouchá jen ušima. Vidí ho před sebou.
2. Enter the Wu-Tang (36 Chambers) — když špína zněla dokonale
Před Wu-Tangem byl rap většinou buď uhlazenej, nebo čistě party music.
Pak přišlo devět chlapů ze Staten Islandu a znělo to, jako kdyby někdo nahrál kung-fu film přes rozbitý kazetový přehrávač.
RZA vytvořil produkci plnou praskání vinylů, divných samplů a syrových bicích. Každý člen měl úplně jinou osobnost, ale dohromady fungovali jako gang superhrdinů z nejhorší čtvrti v New Yorku.
Album je dodnes označováno za jednu z nejdůležitějších rapových nahrávek historie.
Jeho největší síla?
Chaos.
V době, kdy většina skupin hledala jednotný zvuk, Wu-Tang udělal pravý opak. Každý rapper zněl jinak a právě to vytvořilo legendu.
3. Madvillainy — album, který ignorovalo všechna pravidla
Co kdyby sesbral nejlepší undergroundový producent a nejzáhadnější rapper planety a nechal je zavřené měsíc ve studiu?
Vzniklo by něco jako Madvillainy.
Spojení MF DOOMa a Madliba je dodnes považováno za jednu z nejlepších spoluprací v historii rapu. Kritici ho označují za téměř dokonalé propojení dvou výjimečných talentů.
Skladby často končí dřív, než čekáš.
Nejsou tu velké refrény. Nejsou tu rádiové singly.
Jen proud nápadů, absurdních metafor a beatů, které zní jako zapomenuté soundtracky ze sedmdesátých let.
Je to deska pro lidi, kteří chtějí rap rozebírat, ne jen konzumovat.
4. The Low End Theory — důkaz, že hip-hop nemusí křičet
Když se řekne jazz rap, spousta lidí si představí nudnou intelektuální hudbu.
Pak si pustí The Low End Theory.
A Tribe Called Quest spojili jazzové samply s minimalistickou produkcí a vytvořili zvuk, který ovlivnil celé generace producentů. Album se pravidelně objevuje v žebříčcích nejlepších rapových desek historie.
Místo agresivního postoje přichází pohoda, humor a lehkost.
Je to album, které dokazuje, že charisma nemusí být postavené na násilí nebo flexení.
Bez něj by pravděpodobně nevznikla velká část alternativního a conscious rapu, jak ho známe dnes.
5. To Pimp a Butterfly — hip-hop jako umělecké dílo
Některá alba popisují svět.
Tohle se ho snaží pochopit.
Kendrick Lamar spojil rap, jazz, funk, soul a spoken word do jedné obrovské výpovědi o identitě, slávě, rasismu a osobních démonech. Album ovládlo výroční žebříčky kritiků a bývá označováno za jedno z nejlepších alb 21. století.
Poslech není jednoduchý.
Není to hudba na pozadí do auta.
Je to spíš film bez obrazu.
Každá skladba rozvíjí hlavní myšlenku a celé album funguje jako jeden propojený příběh. To je důvod, proč se o něm dodnes vedou debaty stejně vášnivě jako o Illmatic.
Co mají všechna tahle alba společného?
Nejsou postavená na jednom hitu.
Jsou postavená na vlastní identitě.
Illmatic ukázalo, že rap může být literatura. 36 Chambers dokázalo, že špína může být umění. Madvillainy zbořilo strukturu klasického alba. The Low End Theory přineslo eleganci a groove. To Pimp a Butterfly posunulo hip-hop mezi nejrespektovanější hudební formy současnosti.
A možná právě proto přežila dobu.
Protože trendy stárnou.
Ale originální pohled na svět stárne zatraceně pomalu.